Právě touto tématikou se nedávno zabýval Nejvyšší správní soud a na základě zkoumání vydal rozsudek 5 Afs 202/2021, který opět dokazuje, jak důležitá je schopnost dodavatele zboží do jiného členského státu prokázat nárok na osvobození od daně z přidané hodnoty dle §64 zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty.
Podstatou zkoumané věci byla skutečnost, zda vznikl či nevznikl nárok na odpočet daně z přidané hodnoty a zda došlo k dostatečnému prokázání splnění podmínek pro osvobození daně při dodání nového dopravního prostředku do jiného členského státu EU dle výše zmíněného paragrafu.
Podle § 64 odst. 2 zákona o DPH, platí, že „dodání nového dopravního prostředku do jiného členského státu plátcem osobě v jiném členském státě, který je odeslán nebo přepraven z tuzemska plátcem nebo osobou, která nový dopravní prostředek pořizuje, nebo zmocněnou třetí osobou, je osvobozeno od daně s nárokem na odpočet daně“.
Z této judikatury plyne, že aby byla transakce kvalifikována jako dodání nového dopravního prostředku do jiného členského státu Evropské unie a mohl být tedy uplatněn nárok na osvobození od daně dle § 64 odst. 2 zákona o DPH, musí dojít
- jednak k převedení práva nakládat jako vlastník s daným vozidlem,
- jednak k odeslání nebo přepravě vozidla prodávajícím nebo samotným pořizovatelem nebo třetí osobou jejich jménem do jiného členského státu, než ze kterého je zboží odesíláno.
Základním znakem intrakomunitární operace je totiž fyzický pohyb zboží z členského státu dodání do jiného členského státu, tedy jeho skutečné přemístění mezi členskými státy.
Povinnost prokázat splnění podmínek pro osvobození od daně při intrakomunitárním dodání zboží přitom leží na daňovém subjektu a je jen na něm, jak dodání zboží do jiného členského státu prokáže. Podle § 64 odst. 5 zákona o DPH, je možné dodání zboží do jiného členského státu prokázat mimo jiné písemným prohlášením pořizovatele nebo zmocněné třetí osoby, že zboží bylo přepraveno do jiného členského státu, nebo jinými důkazními prostředky“. Jako další důkazní prostředky, ze kterých bude zřejmé, že předmětná vozidla byla jím, odběratelem či zmocněnou třetí osobou přepravena do jiného členského státu mohou být např. CMR listy, cestovní příkazy, výkazy řidiče o pohybu vozidla apod. Nejvyšší správní soud dále uvádí možnosti jako jsou výslechy osob, které automobily přebíraly či převážely.
O co konkrétně se v daném rozsudku jednalo?
Česká společnost VSP Auto, s.r.o. dodala 50 nových nákladních vozidel pořízených od české společnosti Mercedes-Benz Česká republika s.r.o. německé společnosti DUVENBECK Logistics GmbH za použití § 64 odst. 2 zákona o DPH. Správce daně doměřil společnosti VSP Auto, s.r.o. daň z přidané hodnoty z důvodu neuznání nároku na osvobození od daně, jelikož neprokázal, že vozidla byla fyzicky přepravena jím, kupujícím nebo zmocněnou třetí osobou z tuzemska do jiného členského státu.
Stěžovatel sice předložil velké množství dokumentů, kterými chtěl prokázat splnění podmínek, ale jak daňové orgány, tak i krajský soud a následně i NSS žádný z těchto dokumentů, ani všechny dohromady neoznačil za důkazy, které by prokázaly splnění podmínek pro osvobození od daně při dodání nových dopravních prostředků do jiného členského státu, neboť žádný z těchto dokladů sám o sobě neprokázal, že by stěžovatel, odběratel nebo zmocněná osoba přepravili daná vozidla do SRN. Jednotlivé doklady si totiž natolik rozporovaly v tom, kdo vozy převážel, odkud a kam a kdy k přepravě došlo, že nelze mít za prokázané, že se přeprava skutečně uskutečnila.
Pouze co se společnosti, která měla dopravu provést, týče, jsou zde značné rozdíly:
- Z předávacích protokolů je patrné, že vozy byly předány společnosti Duvenbeck Logistics GmbH
- Z kupní smlouvy plyne, že dopravu měla zajistit společnost VSP auto, s.r.o.
- V prohlášení společnosti Thomas Duvenbeck Holding GmbH se dozvídáme, že vozy převzali zaměstnanci této společnosti.
- Z e-mailu od spol. Duvenbeck Logistik s.r.o. se ale dočteme, že vozy převzali zaměstnanci této společnosti a následně je po vlastní ose dopravili do SRN.
Tyto společnosti patří sice do jedné skupiny, ale každá tato společnost je samostatný subjekt, a tak nelze prohlášení jednoho subjektu považovat za prohlášení jiného.
Bohužel se nejedná o první případ, kdy společnost nebyla schopna prokázat splnění veškerých podmínek pro osvobození od daně plynoucích z § 64 odst. 2 zákona o DPH. NSS řešil obdobnou situaci i v rozsudku ze dne 13.10.2021 č.j. 10 Afs 92/2021-67.
Proto je na místě věnovat všem dokumentům velkou péči a kontrolu a zajistit si, a to nejen pro obchody osvobozené od daně s nárokem na odpočet, notnou dávku důkazních prostředků.
