Smluvní pokuta, tedy povinnost smluvní strany zaplatit druhé smluvní straně určitou částku v případě, že ta první nedostojí svým smlouvou stanoveným povinnostem je naprosto běžnou součástí širokého spektra uzavíraných smluv. Účelem tohoto institutu je motivovat smluvní strany k řádnému plnění smluvních povinností a umožnit straně, která řádně a včas plnila, uspokojit se alespoň částečně ze smluvní pokuty v případě, že druhá smluvní strana tak nečiní.
Nicméně, aby smluvní pokuta mohla skutečně plnit svůj zamýšlený účel i v případě, že dojde k soudnímu sporu, je třeba aby soudem nebyla považována za nepřiměřenou, nebo dokonce v rozporu s dobrými mravy.
Judikatura Nejvyššího soudu vycházející ze staré právní úpravy obchodního zákoníku byla ve vztahu k přiměřenosti smluvní pokuty uplatňována ještě velmi nedávno. Stěžejním bodem této judikatury byla možnost soudu brát v potaz pouze skutečnosti, které existovaly v době sjednávání smluvní pokuty. Žádné další okolnosti, které přistupovaly až po jejím sjednání nemohly mít vliv na posouzení toho, zda se jedná o nepřiměřenou smluvní pokutu či nikoli. Z výše uvedeného vyplývá, že pokud se ustanovení o smluvní pokutě jevilo jako přiměřené v době, kdy byla smluvní pokuta sjednána, nebylo nikdy možno přistoupit k její moderaci (tedy snížení), a to bez ohledu na okolnosti, které přistoupily až po jejím sjednání.
V lednu 2023 však došlo k průlomovému rozhodnutí Nejvyššího soudu, v jehož důsledku již výše uvedené závěry nebude možno uplatňovat na smluvní pokuty sjednané po roce 2014.
Při posuzování přiměřenosti smluvní pokuty musí sice soudy stále přihlížet k okolnostem, které existovaly již při sjednání smluvní pokuty, jako například jakou hodnotu, případně význam měla povinnost, která byla smluvní pokutou zajištěna pro stranu, které nebylo řádně a včas plněno, a v jakém poměru k ní byla výše smluvní pokuty. Nicméně dále bude třeba přihlížet i k okolnostem, které existovaly při porušení povinnosti, která byla smluvní pokutou zajištěna, a dokonce i okolnostem, které nastaly až po porušení zajištěné povinnosti. Na základě výše uvedeného se pak soudy budou rozhodovat, zda, případně v jaké výši přistoupí k moderaci smluvní pokuty.
Zásadní rozdíl je tedy v tom, že soud nadále nebude zkoumat pouze přiměřenost samotného ujednání o smluvní pokutě, ale konkrétní nárok věřitele, který ze smluvní pokuty vychází. Jinými slovy, dojde-li soud k závěru, že nárok ze smluvní pokuty uplatňovaný v konkrétním případě je nepřiměřený, přistoupí k jeho poměrnému snížení, a to bez ohledu na to, zda samotné ujednání o smluvní pokutě bylo přiměřené, či nikoliv.
Za zmínku dále stojí, že byl jinak vyřešen i vztah moderace smluvní pokuty a rozporu smluvní pokuty s dobrými mravy. Pokud tedy soud shledá, že smluvní pokuta je v rozporu s dobrými mravy, nebude již možno přistoupit k její moderaci, místo toho bude ustanovení o smluvní pokutě považováno za neplatné a věřitel tedy nebude mít na její zaplacení vůbec nárok.
