Česká republika není známá tím, že by zde soudy přiznávaly odškodnění za nemajetkovou újmu (zejména v důsledku poškození zdraví či smrti), které by v případě vyhraného sporu významně změnilo majetkové poměry stran. Poškození často nevědí, jak velké odškodnění mají požadovat a nakolik je v praxi reálné domoci se vyššího odškodnění, než stanoví metodika Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy z roku 2014. Existence této metodiky je i mezi laickou veřejností poměrně známá. Méně známá u ní však bude její praktická aplikace v soudních rozhodnutích.
Jak tato aplikace ze strany soudů tedy vypadá? Platí, že o výši odškodnění rozhodne metodika fungující jako typ početního vzorce či počítačového programu?
Dosavadní judikatura Nejvyššího soudu k použití metodiky stanovila, že ji soudci při stanovení výše peněžité náhrady za nemajetkovou újmu užít nemusí, ale pokud tak již učiní, musí dodržovat v ní stanovená pravidla. Výslednou částku může v souladu se zákonem a soudní praxí dle konkrétních okolností sporu upravit.
Co do náhrady za ztížení společenského uplatnění (tj. v případě trvalých následků újmy na zdraví), kterou metodika také upravuje, pak soud vypočte příslušnou částku náhrady za nemajetkovou újmu a tu opět smí upravit dle věku, intenzity zapojení do společenských aktivit a dalších okolností stanovených zákonem, jako úmyslné způsobení újmy, jeho uvádění ve veřejnou známost, či důsledků diskriminace na základě zdravotního postižení.
V rámci soudních sporů pak strany obvykle předkládají (případně si soud vyžádá) pro vyčíslení nemajetkové újmy znalecké posudky. Jejich závaznost je ale omezená. Soud k této částce sice přihlíží, nicméně je povinen na ni nahlížet kriticky (tedy obsah znaleckého posudku nesmí bez dalšího přijmout) a její finální výši určit sám. Primárním úkolem znaleckého posudku je stanovit procentní určení míry omezení poškozeného, nikoliv finální výši kompenzace (ačkoliv ta je jedním z faktorů, které soud ve svém rozhodnutí zohlední).
Ústavní soud se k samotné metodice vyjadřuje ve své judikatuře kriticky, kdy v případě náhrady za ztížení společenského uplatnění shledává metodiku problematickou a klade důraz na individuální okolnosti projednávané věci, která je v soudním sporu řešena, nikoliv na samotný postup dle metodiky.
Poškozeným tak lze doporučit, aby se nebáli v odůvodněných případech požadovat i významně vyšší odškodnění tam, kde to okolnosti odůvodňují. A to právě s odkazem na vývoj rozhodovací praxe (nejen) Ústavního soudu, která dospěla k závěru, že lidský život a jeho kvalitu nelze spravedlivě vyčíslovat dle sebekomplexnějších tabulek, ale vždy musí rozhodnout pouze příslušný soud v individuálním případě.
