Dle občanského soudního řádu se mohou účastníci řízení ve věcech týkajících se vztahů mezi podnikateli vyplývajících z podnikatelské činnosti písemně dohodnout na místní příslušnosti jiného soudu prvního stupně, ledaže zákon stanoví příslušnost výlučnou. Standardně je tato tzv. prorogační dohoda sjednávána přímo v textu smlouvy tak, že pro řešení sporů z této konkrétní smlouvy je místně příslušný například Obvodní soud pro Prahu 1 ve věcech, ve kterých rozhoduje v prvním stupni okresní soud, a Městský soud v Praze ve věcech, ve kterých rozhoduje v prvním stupni krajský soud.
Pokud však jedna ze smluvních stran chce místně příslušný soud určit odkazem na obchodní podmínky dostupné na jejích webových stránkách, musí splnit podmínky, které pro takové určení stanovil Nejvyšší soud. Dle něj mohou podnikatelé ve vztahu vyplývajícím z jejich podnikatelské činnosti prorogační dohodu uzavřít také odkazem na obchodní podmínky umístěné na webových stránkách, pokud jsou tyto stránky označené ve smlouvě uzavřené těmito podnikateli v písemné formě, ovšem za podmínky, že obchodní podmínky byly stranám známy nebo byly k návrhu přiloženy. Ovšem tyto podmínky jsou aplikovatelné výlučně na vztah mezi podnikateli upravený tuzemskými právními normami, tedy bez existence mezinárodního prvku.
Na úpravu vztahů, které mezinárodní prvek obsahují, tedy vztahy přeshraniční, typicky když smluvní strany mají sídlo každá v jiném členském státě EU, se použije právní norma unijní. Konkrétně se jedná o nařízení Brusel I bis, upravující soudní příslušnost a uznávání a výkon soudních rozhodnutí v jiném členském státě.
Nařízení stanovuje rozhodné právo, které se použije při určení, zda je prorogační doložka platná. Tím je právo členského státu, jehož soud je k rozhodování sporu podle takové dohody příslušný. Pokud se tedy český a německý podnikatel dohodnou, že jejich případné spory bude rozhodovat např. Obvodní soud v Mnichově, platnost této dohody se bude posuzovat podle německého práva.
Především je třeba upozornit na judikaturu, kterou pro dohodu o určení místní příslušnosti dle nařízení Brusel I bis stanovil Soudní dvůr EU. Ten již ve více rozhodnutích konstantně určuje, že pokud je ujednání o soudní příslušnosti stanoveno v obchodních podmínkách, je takové ustanovení v souladu s právem, pokud je v samotném textu smlouvy podepsané oběma smluvními stranami odkázáno na obecné podmínky, které uvedené ustanovení (o soudní příslušnosti) obsahují.
Je tedy zřejmé, že Soudní dvůr EU ve své judikatuře stanoví pro prorogační dohodu méně přísné podmínky. Pro uzavření prorogační dohody odkazem na obchodní podmínky umístěné na webových stránkách nepožaduje, na rozdíl od Nejvyššího soudu ČR, aby obchodní podmínky byly stranám prokazatelně známy nebo byly k návrhu přiloženy.
Při uzavírání prorogační dohody je tak třeba jednoznačně určit (zejm. existencí mezinárodního prvku), v jakém právním režimu bude dohoda uzavírána, a mít přitom na paměti odlišné předpoklady, které pro daný právní režim svým judikaturním výkladem stanovil příslušný soud.
