Soudní dvůr Evropské unie (SDEU) ve svém rozsudku ze dne 12.01.2023 vyložil povinnosti členských států při ochraně práv zaručených subjektům práva dle nařízení GDPR.
V tomto konkrétním rozsudku se jednalo o situaci, při které společník akciové společnosti na jednání její valné hromady položil několik otázek jejím představenstvu, načež tuto společnost jako správce osobních údajů požádal o předání zvukového záznamu, který byl na valné hromadě pořízen. Společnost mu tento záznam poskytla, ale jeho obsahem bylo pouze vyjádření společníka a výstupy všech ostatních účastníků valné hromady byly vyloučeny.
Na to společník reagoval žádostí dozorovému úřadu, ve které se dožadoval předání záznamu v jeho nezměněné formě, kterou ovšem tento úřad zamítl. Společník se proti rozhodnutí bránil hned dvěma možnými způsoby dle nařízení GDPR a upravených právem členského státu (Maďarska), tzn.: podal 1) žalobu proti rozhodnutí dozorového úřadu; a 2) žalobu civilnímu soudu, která směřovala proti rozhodnutí společnosti.
V žalobě k civilnímu soudu proti rozhodnutí společnosti byl společník úspěšný a jeho návrhu bylo vyhověno konstatováním, že společnost jako správce osobních údajů porušila právo společníka na přístup k osobním údajům. V případě druhého řízení byla vznesena předběžná otázka k SDEU.
SDEU k předběžné otázce uvedl, koordinace různých prostředků ochrany práv osob dle nařízení GDPR (tj. podání stížnosti, civilněprávní žaloba, ale i jiné prostředky soudní ochrany) je tak problémem, který musí dle národního práva vyřešit každý jednotlivý členský stát a musí přitom zajistit, že při využití vícero prostředků ochrany práv osob si nebudou rozhodnutí o nich odporovat.
Praktickou skutečností vyplývající z rozsudku SDEU pak je i fakt, že prostředky ochrany práv dle nařízení GDPR je možné využít i v případě sporů mezi společníkem společnosti a samotnou společností.
